Starší žákyně Zlína po 16 letech stříbrné na MČR

 Tenhle článek by mohl mít titulek „Začalo to Natálií“. Tedy pokud by se jednalo o článek a pokud by to mělo mít nějaký titulek. Bylo by to však trochu nefér vůči ostatním holkám, protože všechny holky bojovaly jako mušketýři, jedna za všechny a všechny za jednu. Ano, to přirovnání je poněkud klišé, ale plně vystihuje charakter letošního úspěšného družstva starších žákyň AK Zlín, které se po osmi letech probojovalo na mistrovství republiky a po šestnácti letech získalo medaili – stejně jako v roce 2007 stříbrnou. 

A skutečně to Natkou Pavlenkovou začalo, protože chůze na tři kilometry byla hned na úvod programu MČR družstev staršího žactva v Praze na Děkance. Už potřetí vzala na sebe Natka nevděčnou roli chodkyně a projevila pro tuto disciplínu mimořádný talent. Třebaže chůzi nijak netrénuje, udivovala brilantní technikou a závod od závodu větší výdrží a rychlejšími časy. V Praze se parádním finišem prodrala na druhé místo a dopracovala se k velmi kvalitnímu času 21:21.28. Způsob, jakým se vypořádala s posledním kolem, když ze čtvrtého místa ztrácela na druhou příčku zhruba šedesát metrů, nadchl a strhl k výborným výkonům i zbytek týmu. Naše družstvo nebylo před závody papírově jednoznačným favoritem na medaile, i když se to tak po suverénním vítězství na mistrovství Moravy a Slezska mohlo jevit. Jenže tentokrát se v Praze sešla mimořádně kvalitní konkurence a propočty ze startovních listin a přehledu osobních rekordů všech soupeřek, přisuzovaly našim holkám spíš pátou nebo čtvrtou příčku. A s velkým náskokem favorizovaly žačky Slávie Praha. Jenže závody se rozhodují na ploše a tam se atletky v žlutomodrých dresech AK Zlín náležitě činily. 

Jako už tradičně, největší bodový příděl zajistily největší opory družstva Markéta Sedlářová, Ella Pohunková, Lucie Mišunová a Ema Manová a naprosto spolehlivě splnily úlohu tahounů týmu. S jejich body se počítalo a jakýkoli výpadek by byl nenahraditelný. O to důležitější bylo vzepětí a osobní rekordy dalších našich atletek. Každý bodík byl cenný a ze všech se pak dohromady seskládala medailová mozaika. Ve sprintu na šedesát metrů potáhly osobní rekordy Nela Slámová a Anežka Svízelová. V závodě na 300m předvedla Nicol Kolářová zcela nečekaný výkon 42.97s, když letos poprvé prolomila hranici 45s. To jsou třeba závodnice, které v těchto disciplínách byly z našeho družstva druhé nebo třetí, ale jejich body byly jednoznačným bonusem navíc. I ve všech dalších disciplínách se naše holky buď držely předpokládaného zisku nebo jej překračovaly. Když se podle představ nedařilo v oštěpu s bolavými zády házející Stelle Sukupové, vyrovnala drobný bodový výpadek osobním rekordem a druhým místem Lucie Mišunová. Tady zatím jedna průlomová hranice Lucce odolala. Výkonem 39.86 zůstala těsně pod ní. K dramatičtější situaci došlo v dálce. Protivítr dělal všem dálkařkám problémy a jen několik z nich dokázalo před finálovými skoky zdolat pět metrů. Přísným sítem neprošly do finále ani Ema Manová ani Agáta Hanáčková, ale daly dohromady důležitých pět bodů. Markéta Sedlářová s Ellou Pohunkovou zatím držely pozice, které by přece jen znamenaly ztrátu. Ve finálových skocích však prokázaly zkušenosti a kvalitu a před posledním skokem soutěže se skvělým způsobem propracovaly na první dvě příčky (543 a 536 cm). Ale právě tím posledním skokem (546 cm) odsunula favoritka dálky Pischnothová z Líbeznice Markétu i Ellu na druhé a třetí místo. I tak byla dálka s 26 body naší druhou nejlépe bodovanou disciplínou. 

Jediné skutečné bodové manko přišlo pouze na dvoustovce překážek. Úplný propad zachraňovaly Tereza Žaludková s Agátou Hanáčkovou alespoň třemi body. Jenže takřka současně přišla velká a nečekaná vzpruha z výškařského sektoru. Nikola Prusenovská zdolávala všechny postupné výšky, včetně fantastického osobního rekordu 149 cm, vždy na první pokus a přestože nastupovala až 22. nejlepším výkonem, pátým místem a osmi body opět vracela naše družstvo do výraznějších plusových hodnot. 

Průběžně se v delších bězích naprosto spolehlivě prosazovaly holky ze skupiny Markéty Sukupové a přidávaly jedno cenné umístění za druhým, včetně kvalitních osobních rekordů. Lucie Jedková se časem 12:05.01 výrazně přiblížila k hranici dvanácti minut a potěšila třetím místem. Úlohu náhradnice na sebe vzala obětavě Eliška Slavíková, která odběhla zcela důstojný závod (13:21.53), i když se věnuje zcela jiným disciplínám a dokázala, že by v případě potřeby nebyla jen do počtu. Kateřina Chovancová (výrazný osobní rekord 5:13.52) s Markétou Vlčkovou přidaly čtvrtá místa na 1500 a 800 m. Z druhé vlny podpořily tým ještě Katka Čuříková (800m) a Denisa Skřivánková (1500m). 

Závody se chýlily ke konci a náš tým se stále pohyboval v popředí. Došlo však i na disciplíny, které jsme neměli obsazené a tam na nás zas soupeřící týmy získávaly. Naštěstí jsme měli v záloze naši parádní disciplínu, stopadesátku, kde se zas představilo trio andílků Standy Lacigy. Nastoupily hned v prvním běhu a opět přepisovaly tabulky osobních rekordů. Markéta Sedlářová, Ema Manová a Ella Pohunková připsaly na naše konto dalších 24 bodů. Ale to nebylo všechno. Tip trenéra Martina Hály, přihlásit na 150 m i Kláru Řezníčkovou vyšel nad očekávání. Klára nastupovala s osobním rekordem přes dvacet sekund, ale doletěla do cíle v čase 19.19! Už předtím se Klárka zaskvěla osobákem na 300m (42.34). Tím se zisk v naší nejlepší disciplíně navýšil na úctyhodných 28 bodů. 

Další nepostradatelnou oporou našeho družstva byla i Julie Fúsiková. Soustředila se pouze na jednu individuální disciplínu 300m (4. místo v čase 42.01) a své běžecké schopnosti pak poskytla ve prospěch štafet. Na třístovce jsme měli ještě Emu Minaříkovou a Nikol Ďulákovou. Jejich časy už nebodovaly, ale i ony, stejně jako Sára Mareková, byly významnou součástí štafet.Ty byly na programu jako obvykle v úplném závěru mistrovství a holky se už srocovaly na svých úsecích. 

Stále jsme se drželi na medailové příčce, zcela reálně se rýsovalo nejhůře druhé místo, ale dosud jsme neměli žádné individuální vítězství. Souběžně se začátkem krátkých štafet začala pod dohledem Šárky Večerkové své galapředstavení v koulařském sektoru Lucie Mišunová. První pokusy nenaznačovaly, že tento den bude její atleticky nejpovedenější. Jenže už v třetí sérii předvedla explozi svého vrhačského arsenálu. Poprvé v životě překonala tříkilovou koulí dvanáct metrů (12.05) a usadila se na čele soutěže. První příčku už nepustila a navíc z koule přicházely zprávy o dalších osobácích, postupně 12.15 a stylově, mazácky na závěr 12.19 m. 

Štafety. Měli jsme k dispozici po třech sestavách pro krátké (4x60m) i dlouhé (4x300m) běhy. Během štafet už intenzita povzbuzování nabývala vrcholu. Z našeho sektoru se ozývala kakofonie decibelů křiku, ječení, řevu, vřískotu, artikulovaných i neartikulovaných zvuků a emoce tryskaly jak čerstvý karlovarský pramen. Byli jsme na dosah zlata a každou štafetou byla šance vyšší. Celkovým ziskem 33 bodů byl náš tým ve štafetách nejlepší, ale i celek Slavie se na štafety kvalitně připravil a nakonec svůj drobný náskok uhájil. O pouhé čtyři body. 

Malinké zklamání z promarněné příležitosti přebila radost ze zisku stříbrných medailí. Navíc nás může těšit, že náš výběr byl sestaven výhradně z našich atletek, kdežto vítěznému celku pomáhaly tři hostující. Tým který po celé závody šlapal jak precizně seřízené soukolí mechanizmu Pražského orloje (jen těch apoštolů jsme neměli dvanáct, ale rovnou dvacet tři) se chystal na slavnostní vyhlášení a převzetí medailí. Smrákalo se a vyhlašování proběhlo za asistence umělého osvětlení. Došlo i k onomu barbarskému rituálu, kdy jsou vedoucí družstev za odměnu, že družstvo dovedli k medailím, odneseni a hozeni do vodního příkopu. Tradice je tradice, i když nemá logiku. Může se však stát, tak jako v našem případě, že kinetická energie více než stokilového vedoucího strhne do příkopu i některé z členek družstva, které jsou pak ještě mokřejší než samotný vedoucí. Inu, jak praví staré a moudré přísloví, že kdo jinému vodní příkop chystá, sám do něj padá. 

Slunce už dávno zapadlo a zatímco se mokrý vedoucí čvachtavě ubíral k autobusu, ze stadionu se ještě ozývaly vítězné pokřiky medailových družstev. V této činnosti naše holky nijak nezaostávaly za ostatními týmy, byť měly hlasivky notně opotřebené už z předchozího fandění. Až po chvíli se k autobusu začalo v euforické náladě trousit i naše úspěšné družstvo, ale už ne kompletní. Některé z holek totiž mezitím odvezli obětaví rodiče, kteří neváhali přijet až do Prahy, aby se podívali na dramatické závody a přidali se k povzbuzování zlínského celku. Ani měsíc, který se vyloupl na obloze, nebyl kompletní. Čas dvou dnů po úplňku mu kousek odštípl, ale neubral na jasu. Svítil stříbrně, stejně jako naše medaile. 

Pavel Utíkal 

Poděkování patří celému týmu, který se podílel na medailovém úspěchu, všem žákyním, závodícím v Praze, i těm, které reprezentovaly náš oddíl v základních i dalších postupových kolech. Velkou zásluhu na tom mají trenéři, podílející se na přípravě žákovských kategorií – Šárka Večerková, Standa Laciga, Markéta Sukupová, Martin Hála, Ludmila Antošová, Lukáš Vojtek, Jitka Pavlíková a Pavel Utíkal. 

 

 

print